O Cyrilu, Metoději a Janu Husovi, významných postavách těchto dní. O svatých, s čímž se Martina stále tak trochu pere. O náhodě jako konceptu myšlenkového lenocha.

Téma tohoto telefonátu mezi Bratislavou a Brnem, mezi Martinou a Janem je česko-slovenské, nebo spíš moravské, přičemž Moravou se zde nemyslí země, která se tak dodnes nazývá. Tedy ne výhradně jen ta. Jak je to s těmi našimi kořeny představovanými Cyrilem a Metodějem, dvěma dávnými Řeky, které jsme si přivlastnili? Nebo spíš možná oni sami se stali jedněmi z nás, svou volbou. Snad i jejich úspěch mezi našimi předky spočíval v tom, že nezůstali jen poučujícími cizinci ze vzdáleného kulturního centra.

Jan Hus už zas tak postavou česko-slovenskou není. Ale člověkem statečným a inspirativním, stejně jako kontroverzním bezpochyby ano. Nese tedy atributy světce, i když se o něm takto zpravidla nemluví. Co znamená být světcem? Jak probíhá proces kanonizace? Jakou roli v něm hrají zázraky? A co to zázrak vlastně je?

Svléká smysl do naha, je postelí, v níž jazyk ztrácí zábrany, je neposednou milenkou, co tě občas dostane do průšvihu. Hovor o poezii s uměle inteligentním chatem může být docela zábavný, zdá se.

Otvíráme letní téma. Protože kdy jindy se začíst do poezie, než právě v tomto čase pokojném, vyklidněném. Poezii dost možná hodně lidí nevyhledává i vlivem nepříliš dobrých vzpomínek ze základních škol, v nichž se často dával větší důraz na systematickou vědomost o básnících a směrech a uměleckých skupinách, místo toho, aby učitelé uváděli do jazyka poezie samotné.

Přitom většinu z nás spíše než jazyk fakticky přesný fascinuje jazyk emotivní, příběhový, obrazný, který je uvěřitelný a dokáže chytnout za srdce. I v běžné komunikaci spousta lidí užívá metafor či analogií, někdy i značně peprných, aniž by to možná tušili, což už je k jazyku poezie docela blízko. Poezie tedy možná straší spíš svým názvem, žánrovou klasifikací, kterou si pamatujeme ze vzdělávacího systému. Přitom je sdělnější a překvapivě blízká i těm, kteří říkají, že poezii nerozumějí a ani nechtějí rozumět.

Na co si ze školy vzpomínáte vy? Dost možná jen na úryvky slavných básní, které jste se museli do úmoru učit a recitovat, aniž byste je chápali. A v lepším případě poezii od té doby jen ignorujete.

Další z telefonátů mezi Bratislavou a Brnem o poezii je, ale jistě ne o ranci faktografických údajů o básnících a básnění, protože to je Martině i Janovi z duše odporné. Společnost jim budou dělat Ivana Komanická, Laco Novomeský, Juan de la Cruz a Karel Hynek Mácha.

O slunci, slunovratu, noci, ohni, zápalu, mystickém tanci svatojánských mušek. O ohnivém kázání po slejváku Ducha svatého. V telefonickém klábosení mezi Bratislavou a Brnem, mezi Martinou a Janem.

Je tady opět po roce nejdelší den. Noc má jen něco kolem pěti a půl hodiny. Je to ovšem specificky naše zkušenost, dejme tomu v mírném pásmu. Světlo a tma na rovníku se chová celoročně celkem stabilně, ale za polárním kruhem má ta stabilita podobu nežitelnou, tedy alespoň podle Jana. Vědecká stáž v polární noci jednoho jeho přítele přesvědčila, aby se stal knězem.

V gotických kostelech je hra se světlem magická, jak světlo pronikající skrz vitráže rozehrává velkorysý prostor těchto staveb. Ale co teprve kostely barokní. První dojem nebývá zpravidla moc dobrý. Dnešní člověk v nich vnímá hlavně přeplácanost sochami a obrazy. Ale když si dá čas a prokouše se skrz první dojmy, pak má šanci zahlédnout hru světla. Všechny ty teplé barvy a spousta zlacení dokáží prostor rozzářit docela letně, i když na ně dopadne jen trocha únorového studeného světla. Slunce jakoby opět přišlo, i když venku je ho málo a na člověka padají chmury.

To světlo ve tmě svítí a tma se ho nezmocnila, píše o Ježíšovi apoštol Jan. „Věř mi, Marti, světlo, to vnitřní světlo si můžeš nechat vzít jen ty sama. Je-li tvé oko světlé, pak i tvé nitro je světlé. Ale je-li tvé oko temné.. Je důležité, jak ty se díváš na svět, to ovlivňuje celý tvůj vnitřní svět a nakonec i ten vnější, tvé vztahy. Je to možná vědomá naivita, ale já nechci hrát války druhých.“ Přesvědčí Jan Martinu?